Dělat, co mě baví ... nestačí, bohužel ne!

 


 

mf-dnes-01-1350hTo by asi chtěl úplně každý - aby jen dělal to, co je mu příjemné:)

 

Na jednom polštářku na trhu dekoračních předmětů, který jsme kdysi navštívili, byl nápis: "Štěstí není dělat v životě jen to, co nás baví ... ale dělat všechno, co musíme tak, aby nás to bavilo."

 

Je to citát k zamyšlení:) a hodně souvisí s tím, že ani tak "zdálky hezký obor", jako je interiérový design, není o samých příjemných situacích (což nám dvanáctiletá praxe říká, že tuší jen málokdo, kdo se na tuto kariéru vrhá ... proto většina našich absolventů nic moc nedělá a divně se v tom plácá, veškerou energii spotřebovává na "předstírání, že jsem designérka" a jen asi tak 10% má rozjetou praxi a hezké realizace.

 

 

 

 

 

 

 

Jsme v napůl umělecké profesi - a tím to máme jiné i od účetních i od Blahniků. Protože kdybychom byli účetní, tak se od nás nečeká ta síla osobnosti, ta "jakože kreativita" - TY SEXY FOTKY .... v profesi účetní jde o to být solidní, spolehlivý, zorganizovaný (u nás tedy též - to je dlužno zmínit vehementně - ale je to v pozadí) a nemusí se demonstrovat, že v téhle zakázce jsem kreativně ušetřila na daních 100 mega tím, že ... a nemusí se to dokládat fotkama:)

 

V čistě umělecké profesi pak jde o to, stvořit dílo, které zaujme. A taková módní návrhářka to má oproti nám opravdu mnohem jednodušší v "business prosazování", protože ta, když si půjčí 300 000 Kč na svou první módní přehlídku, tak má šanci na sebe připoutat pozornost. Jenže my si za 300 000 Kč koupíme tak kuchyni a sedačku a ani nám nezbyde na pronájem toho bytu, kde to chceme fotit...:) Si děláme legraci, ale snažíme se tím přirovnáním naznačit, že "demonstrace našich schopností" je nutně financovaná penězi klientů. A nemalými. A navíc v tom ti klienti budou žít = budou to používat. Protože lze si představit, že je někdo velmi bohatý a má chuť se rozšoupnout a řekne "zde máš půl mega, vytvoř mi dílo" (nezapomeňme, že na tuto situaci ovšem platí podmínka - oslovený má silné renomé = je slavný) ... Jenže klient ještě může být schopen "bouchnout" půl mega za obraz, který mu visí v hale a nijak zásadně "mu neleze" do života, ale u celého domu do toho "prostě bude chtít kecat" (čest výjimkám, které mají několik bytů a už to neřeší, protože se nejedná o jejich hlavní byt / rodinné sídlo, ale spíš o vlastní hotelový pokoj).

 

Takže zpět k tomu "dělat, co mě baví" ...

 

Kdyby se ta definice vztahovala na situaci, že si doma dělám hezký interiér, tak by mohlo platit, že je člověk interiérová designérka a přitom nemusí mít klienty. Jenže to zní divně - ne? "Hele Marie, já jsem teď interiérová designéra - minulý týden jsem dodělala náš obývák." 

 

Nicméně je možné mít prosperující business jiného rázu a z "našetřených peněz" postavit "zájezdní hostinec" a interiéry mu udělat sama a mít tak báječně krásné fotky, ale interiérová designérka si pak člověk může říkat tak ještě rok poté, ale pak to pomalu začne být trapné, že má člověk jediný návrh a ten se stal před rokem. Takže je to o jakési průběžnosti - chce-li člověk říci "dělám to" a ne jen "udělal jsem".

 

Vlastníte-li ovšem řetězec hotelů a měníte-li průběžně pokoje ... pak Vám "rodinný business" k prosazení se v této profesi postačí:) vzorem je nám Kit Kemp, která se vdala za majitele sítě hotelů a je jejich designérkou.

 

Takže "JEN" dělat, co mě baví ( občas a s jakýmikoliv výsledky) ... nestačí ... pojďme si to tak nějak odsouhlasit:) Je v tom prostě ještě něco jiného.

 

 

 

Tak je to hlavně o penězích nebo ne?

 


 

mf-dnes-02-1350hPro to, aby se člověk mohl cítit designérem interiérů - profesionálem zde máme ještě dvě doplňující kritéria:

 

1) výsledky musí být trochu sexy ... prostě člověk potřebuje mít pocit, že "něco" vytvořil ... něco, co ho opravňuje si říci, že "nedesignér" by to takhle nedokázal ... že v té fotce je nějaká "nadhodnota" ... a to poměrně očividná.

 

Často se tato potřeba řeší poukazováním na luxusnost - mramor, značkovost, lak, elektronika - např. velikost televize ... a tím pádem cítíme, že to tak nějak v nás je zakódováno, že pěkný interiér = luxusní. Což nutně nemusí být pravda, pěkný může být z "normálního" zboží, ale je to prostě obtížné "jen z normálního" zboží vytvořit "pecku. A interiérový design s "peckami" prostě spojován je.

 

A hodně člověku pomůže, pokud rodina vlastní víceronemovitostí a může se tedy realizovat. Pokud se člověk nenarodil či nepřivdal/nepřiženil do rodiny s mnoha nemovitosmi, pak to prostě má těžší ... dělat design a nemít klioše:)

 

2) Nemůže to být "jednou za uherák" ... musí tam být jakási průběžnost ... že se něco děje tak nějak pořád ... ne nutně každý týden, dokonce i měsíc klidně může být pauza, ale prostě je tam jisté opakování a mnohost

 

A asi si můžeme tak nějak odsouhlasit, že aby člověk dělal, co ho baví, nemusí na tom nutně vydělávat (protože má příjmy odjinud). A člověk by si opravdu měl "na férovku" říci, jestli od toho "designu" ty peníze očekává, nebo jsou mu opravdu "šumák". Bude se mu pak snáze dělat další "businessová" rozhodnutí.

 

Jenže je tady chyták emancipace:) Dnešní doba totiž tak nějak velí, že žena by měla mít "schopnost stát na vlastních nohách". A to je začarovaný les pro mnohé matky malých dětí, které sotva stíhají uklidit, uvařit, nervy mají nadranc a ještě po nich společnost chce, aby měly kariéru.

 

Tedy ony si myslí, že to po nich společnost chce a dělají si tak zbytečné vrásky na čele.

 

Nebo tam hraje roli to, že by chtěli mít nějaké peníze nezávislé na manželovi. Aby si mu nemuseli o všechno říkat ...

 

A tohle pak způsobuje, že "dělat, co mě baví" je najednou stejně nakonec často o penězích - protože těmi penězi vlastně vyjadřuji, že "se něco děje", "že mě lidé chtějí" ... že to dává smysl ...

 

Obrázek vpravo nahoře je opět z domova Barbary (uveřejněný v Mladé Frontě Dnes před mnoha lety) - a vidíte, že se Vám snažíme "prodat" ideu, že nejlepší je ZAČÍT U SEBE DOMA:) Protože tam to můžete dělat nejvíce podle sebe ... čímž to podle Vás bude to nejhezčí:) Pardon - oprava - to nejhezčí, co šlo za obsah aktuální domácí kasičky pořídit:) protože prostě pořád Vám budeme připomínat, že interiéry jsou především o penězích:)

 

Tím ale nechceme tvrdit, že když budete nakupovat zboží normálních cen, tak nevytvoříte hezký a kvalitní interiér - TO OPRAVDU ŘÍKAT NECHCEME. Ale ucelený a povedený interiér vždycky stojí určitou hromádku peněz a když Vám někdo řekne, že chce velký "make over" za 50 000 Kč, tak prostě prchejte až se Vám za patama práší.

 

 

 

Tak co tedy?... musím mít luxusní fotky, abych byl/a úspěšná/ý?

 


 

2Bohužel fotky jsou v naší profesi úhlavní kámen úspěchu / úrazu ...:)

 

A právě podle pěkných fotek si lidé dělají představu o tom, zda jste či nejste KVALITNÍ  designér. A ano - aby fotka vypadala dobře, tak v místnosti nějaké peníze prostě být musí ... tzn. interiéry, kde Vám klient řekne, že chce nechat starou pohovku, protože zatím funguje a nepustí Vás do velkého slaďování ... se to prostě nepovede.

 

Takže kritérium úspěchu je ... brzy se dostat do situace, kdy Vám klienti dovolí utratit trochu více peněz a udělat ten pokoj komplexněji ... prostě platí, že když v pokoji musíte nechat 8 původních prvků a smíte změnit 3 ... rozumného výsledku prostě nedosáhnete. Protože to by předpokládalo, že to tam mají sladěné už ve chvíli Vašeho příchodu, ale to se většinou neděje.

 

 

 

 

 

 

A jak toho dosáhnout ...

  

a) prostě si najít cestu, jak někde nějak stvořit hezký interiér - kde máte relativně volnou ruku ... prostě nějak se "odpíchnout". Ten pořádně nafotit a nešetřit na fotografovi a úsilí vložené do stylingu

 

(půjčit si dekorační předměty, dovézt je na místo focení a aranžovat do roztrhání těla ... klidně i vyměnit povlečení ...)

 

b) pokusit se vytvářet profi image i jinou cestou, než prostřednictvím fotografií realizací.

 

Vpravo nahoře vidíte fotografii z realizace jihoafrické designérky, která k nám teď v červnu přijela udělat seminář o svých projektech ... a co je vtipné, tak spousta našich studentek má pocit, že dokud nebudou mít takhle kvalitní fotky, tak si nemohou udělat web a druhý vtip je, že se v řadách našich studentek našlo mnoho žen, které si o sobě na úplném startu studia myslely, že "tohle" by stvořily levou zadní ... jen dostat tu příležitost - ulovit hokejistu NHL. Z nějakého nepochopitelného důvodu v Čechách totiž panuje  pocit, že interiérový design je jednoduchá profese pro hloupé diliny, které se procházejí na jehlách po schoroomech a jedí kaviár + mají známosti ve vysokých kruzích:)

 

 

 

Musím vědět všechno všecičko?

 


 

IMG 1311Jednou z velkých otázek v oblasti podnikání v interiérovém designu je to, ZDA MÁ DESINGÉR VĚDĚT ÚPLNĚ O VŠECH VÝROBCÍCH NA TRHU A MÍT ZKUŠENOST S ÚPLNĚ VŠEMI MOŽNÝMI ŘEŠENÍMI:) 

 

V tomhle se totiž lidé většinou velmi plácají (i po letech praxe) a mají z toho občas nízké sebevědomí a divné pocity. Na jednu stranu všichni rozumní lidé chápou, že vědět úplně všechno je "blbost", že to nejde. Ale na druhou po tom touží - "jó, to by bylo tak super, kdybych to všechno věděl/a" ... ale kupodivu nikdo nejde a nezačne si sám od sebe dělat systematickou databázi posuvných systémů na interiérové dveře:) Proč? No protože cítí, že by to bylo hodně práce "jen tak" ... bez uplatnění výsledků v dohledném horizontu ... takže taková "jakoby" zbytečná práce (a ještě k tomu nehonorovaná). Takže se začnou "utěšovat", že přeci nemusejí vědět všechno, nebo že úplné všechno nemysleli, ale chtělo by to mít "jen" trochu "plnější pytlík s know-how a zkušenostmi"... že vlastně jsou na tom hodně dobře a "je zas dobře". Nejisté pocity se vrátí, teprve když se po čase setkají na nějaké zákazce s něčím dalším, co je pro ně nové a oni se díky tomu cítí nejistě a to pořád opakuje do té doby, než člověk tak nějak doroste do pocitu, že toho ví fakt dost (i když pořád ne všechno) a nesetkává se tak často s novými otázkami a má za sebou "backing" slušných referencí (má co ukázat - na obrázcích je vidět něco hodně dobrého a uceleného) ... prostě dorostl do sebevědomého usazeného designéra.

 

A tohle se děje až tak nejdřív po deseti letech, kdy ročně uděláte tak 12 projektů (projekt = jedna ucelená místnost, když uděláte dva rodinné domy - taky to platí:)).

 

A proč vlastně člověk chce všechny ty zkušenosti? Protože chce působit jako profesionál, který si zaslouží respekt. Což dává v obecné rovině velký smysl - když dobře rozumím své práci, neměl by nikdo váhat mi slušně zaplatit a poslechnout mé dobře míněné rady:)

 

A náš názor na toto je: Designér by měl mít všeobecný přehled, měl by vědět, kam sáhnout, ale nemusí vědět úplně všechno, stačí, že není lempl líný a dokáže se v případě potřeby jít zeptat / dohledá si to.  A neměl by se stydět to klientovi přiznat - sebevědomým a pevným hlasem.

 

A i když už je člověk (designér) hodně "daleko", tak stejně neví všechno, nebo se mu nedějí trapné situace nebo není "v ouzkejch" ... bylo by naivní si myslet, že "zkušený horal" má hladkou cestu bez zaškobrtnutí. Ano - po letech si Vás budou zákazníci více vážit, ale to neznamená, že to budou všichni + že to bude bezmezná důvěra:) a ano - po letech si budete víc vědět rady, ale to neznamená, že nebudete vůbec váhat či hledat.

 

 

 

 

Mám mít svůj neotřelý styl?

 


 

Picture79Jak je to s prosazováním svého vkusu v cizích domovech?

 

Další z otázek, které si lidé na startu kariéry často kladou, je zaměřená na STYLOVÉ VYMEZENÍ SE ... má-li designér kolem sebe halasně šířit, že dělá interiéry v určitém stylu a žádné jiné a kdo si jej chce najmout, ať to akceptuje. S touto otázkou pak souvisí téma „osobní vkus v designérské praxi".

 

Odpověď na tyto otázky má dvě roviny:

 

→  První – je rozdíl, pokud mluvíme o etablovaném designérovi s rozjetou několikaletou praxí, nebo když řešíme, jak se má definovat začínající designér. Pro každou z těch situací je odpověď jiná.

 

Druhá rovina je o rozdílu našeho a zahraničního trhu. Náš trh povětšinou vnímá interiérového designéra jako někoho, kdo zajistí výrobu nábytku na míru dle obrázků z časopisu, které si klient přinesl s tím, že v časopisu je výrobek určité materiálové a konstrukční kvality s cenovkou, která tomu odpovídá a klient to povětšinou chce za polovinu ... a tím pádem ačkoliv se ve finále jedná o autorský design nábytku na míru, nestvoří se vůbec nic zajímavého či neobvyklého, ale ano – je to od truhláře a na míru. Typický český designér navrhuje poličkové či krabičkové systémy z lamina a za vrchol exkluzivity považuje výrobky z lakované mdf, které jsou dvojnásobně dražší, než ty z lamina.

 

V této souvislosti je dobré zmínit ještě dvě věci:

 

•  Hlavní zdroj příjmů interiérového designéra u nás (a je to jiné, než např. ve Velké Británii a USA) je z provizí od truhlářů – typicky se jedná o 10%. Nicméně je dobré si říci, že ne každý truhlář je ochoten ocenit roli designéra v průběhu zakázky – ta je sice neoddiskutovatelně významná a truhlářovi šetří mnoho energie a času, ale mnozí truhláři čekají spíše na jednoduché zakázky v úrovni cenového minima (úzus je, že si truhlář spočítá náklady na materiál a číslo vynásobí dvěma - čímž pokryje své mzdové náklady) a nehledají spolupráci s někým, kdo jim práci zesložití, protože má  své představy a ještě by se s takovým měl dělit o výdělek.

 

•  V dávných dobách ... téměř před sto lety – vzpomeňme na secesi a Art Deco - byl autorský nábytek uměleckým dílem – měl promyšlený výraz, proporce, propracovaný detail. Dnes je většina nábytku rovná krabice – kde boky, dno a půda jsou z levnějšího materiálu (typicky bílé lamino) a na dvířka si lidé občas připlatí a pak jsou lakovaná.


Velmi obecně je správnou odpovědí na otázku v nadpisu této kapitolky ... tato formulace: „Je skvělé, pokud se designér PO ČASE vyprofiluje. A ano - fotografie v určitém stylu - k Vám přivedou ty zákazníky, které po něm touží. Jako to je u fotografií realizací studia OOOOX. Protože - když máte fotografie uceleně působící a sobě vzájemně něčím podobné, tak dosáhnete toho, že si potenciální klient řekne - "Jé tohle, jak von to dělá, to se mi líbí, to chci." A to je důležitý předpokoj pro svobodu (tolik toužebně volanou) navrhnout ucelený celek ... protože to je to, oč tu běží ...o tu ucelenost.


Nemyslíme si však, že designér, kterému se ještě nepodařilo si vytvořit dostatečné portfolio "oslnivých fotografií" si může dovolit "vykřikovat" do světa svůj autorský styl. Jeho webová prezentace samozřejmě půjde určitým stylovým směrem ... někdo je víc klasik, někdo je víc na high-tech ... někdo má rád barvy, někdo spíš pracuje v jemných nuancích ... První roky (a pojďme si říci, že se jedná tak o 5-10 let) se prostě dělá všechno, co si k designérovi najde cestu a reference stojí především na interpersonálních zkušenostech designéra - jak se mu povedlo udržet si po dobu projektu spokojenost a dobré naladění zákazníka.





To se tak někdo má

 


 

Picture5K této otázce bychom Vám chtěli představit jednoho designéra ze zahraničí ... aby nám posloužil jako takový "vstupní materiál" k porovnání.


Mrkněte se, prosím, na jeho web (pod proklikem výše).


Asi se shodneme, že jeho zakázky jsou úctyhodné a můžeme si tedy v klidu říci, že se díváme na práce firmy, která dělá exkluzivní (= v rozpočtech, které si mohou dovolit luxusní materiály, velmi kvalitní zpracování detailu, umělecky hodnotné prvky) a komplexní zakázky.


A asi se shodneme i na tom, že klienti si tuto firmu najímají proto, že chtějí ucelené řešení, které má šmrnc a švih. Tzn. najímají si tohoto designéra kvůli jeho schopnosti sestavit celek, ze kterého čiší vysoká úroveň a silná pozitivní atmosféra.


A asi se shodneme i v tom, že to bychom si asi přáli všichni - býti najímáni pro náš osobní styl a šmrnc a na úplně kompletní řešení - od A do Z.


Na obrázku vlevo vidíte interiér, který "nedělal" Freddy a myslím, že po návštěvě jeho webu Vám to bude velmi jasné. Jeho interiéry jsou sofistikovanější, mají v sobě více noblesy. Tento interiér není špatný - to vůbec nechceme říkat - jen prostě opravdu stylový designér by na ta malá okna nedal žluté římské roletky, protože ta okna jsou velmi úzká a ty roletky tam vytváří trošku jako divnou barevnou skvrnu ve špatné proporci k celku. A ačkoliv se v interiéru použily neobvyklé arabské prvky, tak výsledek působí dosti tradičně a maličko až usedle ... což se u špičkových designérů neděje, neboť oni ačkoliv jdou do tradičních stylů, mají ve schématu vždy něco soudobého - co tam dobře ladí, ale co dává celku švih čerstvého větru.


No a tímto "úvodem" si s Vámi chceme nastavit tak nějak laťku - co to je ta meta ... ten špičkový opravdický designér interiérů. A časem se budeme bavit o tom, že i když nejsme tímhle typem designéra, tak to neznamená, že nejsme nic. Jen si pro sebe musíme zadefinovat, co teda jsme a co klientům nabízíme. Protože máme bohužel zkušenost, že lidé touží být "jako Freddy" a když nejsou (teď nemyslíme konkrétně styl jeho interiérů, ale ten světový image a rozsah práce a míru luxusu), tak jsou naštvaní a se sebou nespokojení. A začnou hledat výmluvy - proč to nešlo ... a tak. A to není dobré. Lepší je si najít vlastní cestu - usadit se v ní a mít ji rád. A nenalhávat si:)


Tak a teď zpátky k Freddymu ... A říkáme si: "Jak toho ten chlapec dosáhl, že poměrně mladý už má za sebou velkou spoustu takovýchhle realizací?"

 

Malá poznámka na okraj: Je dobré si v této souvislosti uvědomit, že v interiérovém designu, když se někdo chlubí "jak je dobrej", tak má tendenci používat dva typy údajů, aby si dodal na vážnosti a respektu ... :

→  že dělá hodně metrů čtverečních ... např. "Víš co Marie, já teď dělám na jedné rodinné vile, má to tři patra a tak 500 m2 "

Tzn. čím větší prostor, tím "váženější" a "opravdovější" si designér připadá.

A nebo - a to Vám chceme rozkrýt ... si spousta lidí, co by rádi byli interiérovými designéry, připadá, že někoho ohromí a přesvědčí, že "už tam jsou" ... když právě budou vytahovat ta čísla ... ŽE TA ČÍSLA JE OVĚNČÍ ČÍMSI JAKO RAZÍTKEM ... "UŽ JSEM OPRAVDICKÁ DESIGNÉRKA"


→  že dělá s drahými materiály (vysokým rozpočtem) ... např. "Víš co Miriam, já jsem teď strašně bussy, dělám na komplexu, kde je prosimtě snad všechno v laku a vozíme taky hodně věcí z Itálie, víš."

Tzn. svěří-li mi klient více peněz - jsem váženější designérka ... A OPĚT ČÍSLA ... ROZPOČET JAKO MĚŘÍTKO ÚSPĚCHU DESIGNÉRA.


My jsme zjistily (Bára, Adéla a Dora), že se nějak vůbec nedokážeme takhle chvástat. Že když nám klient dovolí "si do interiéru koupit" něco dražšího, tak srdce překvapeně plesá a lidem kolem sebe říkáme: "Týý jÓo Marie ... představ si to, pan Čermák mi koupil tu stolní lampu za 16 000 Kč z Luzifera a ani neprotestoval na ty tapety za 2 700 Kč role." Asi je to dáno tím, že jsme si toho s českými klienty zažily hodně a víme, že obecně u nás lidé nechtějí do interiéru vkládat velké peníze a když tak, tak do značkové pohovky a pak odporně skrblivě šetří na ostatním a nejraději by všechno měli v ceně Hornbachu. A my už dvanáct let toužíme být jako designérky v Anglii, které si pracují s krásnými látkami, tapetami, nábytky, světly ...  a už 12 let marně:) ... ale furt se držíme:) a doufáme:)


A pak je to dáno tím, že "naši rodiče nemají dobré konexe a ani naši manželové" ... čímž chceme otevřít další téma ... kdo to má při vstupu do oboru jednodušší a proč + i když to máte těžší, tak se lze prosadit.

 


 

 

Freddy van Zevenbergen

 


 

Picture30Freddy se začal věnovat designu už jako teenager. Jeho rodina koupila staré převorství ve Francii a on dostal na starosti celou rekonstrukci.

 

Tak a teď Vám asi kane slza po tváři a říkáte si, no jo no ... to se tak někomu začíná.

 

Kelly Hoppen dělala svůj první interiér v šestnácti ... pro rodinného přítele ... neboť rodina si všimla jejího zájmu a ambice a byla jí dána důvěra. Český designér Martin Frank v rozhovoru tvrdí, že své první interiéry dělal jako žák na základní škole. Čekáme, kdy a kdo poskytne rozhovor, či si to napíše na web, že už navrhoval dokonce v mateřské škole.

 

Jedna věc je, že asi tak v šestnácti letech je talentovaný člověk asi opravdu schopný vybrat zboží, které k sobě ladí. Ale že by mohl řídit firmu a jednat s dodavateli i obchodně - to je asi přitažené za vlasy. A je pravda, že kdo oborem hoří, tak prostě začíná brzy - jako Mozart:) ale nějak se roztrhl pytel se sebeprezentacemi typu "už v plínce jsem komponoval své první symfonie". Je to nějak jakoby součást tvorby image ... jsem pravý umělec (jako Mozart), protože už v dávném dětství jsem projevoval umělecké sklony ... a samozřejmě je pravda, že když je někdo více předurčen určitým směrem, tak se mu to projevuje už v mladém věku - prostě v mateřské škole více kreslí:) nebo si hraje s hadříky:) ... ale nenavrhuje rovnou byty:)

 

No ale je též dobré uznat nahlas - že holt platí, že prostě začít zamlada je vždy dobře:) (ale i vyšší ročník má šanci - fakt tomu věříme!).

 

A teď pokračujeme u Freddyho ...


... když jeho teta viděla 3D model, který si pro rekonstruovaný objekt vytvořil ... "najala ho" aby vytvořil model jejího domu. A její přítelkyně (jistě z milionářského prostředí) se chytly též a chtěly také svůj model domu. 


Pár let poté, to bylo Freddymu už úctyhodných 19 let ... si ho všiml etablovaný interiérový designér a zaměstnal ho. 


Za pět let (ve věku 24 let) si Freddy otevřel svůj vlastní ateliér.


Takže - máte-li příbuzné, kteří vlastní větší množství nemovitostí a mají tučná bankovní konta + A TO JE DŮLEŽITÉÉÉÉÉÉ ... máte talent a jste pracovití, takže je Vám důvěřováno .... tak se můžete dostat do "vysokých kruhů" velmi rychle. 


A samozřejmě, pokud pracujete s dražšími prvky a dostanete-li volnou ruku + A TO JE TAKÉ VELMI DŮLEŽITÉÉÉÉÉ ... máte vkus, který s Vaším okolím koresponduje (tzn. nejste zaměřen/a na něco úplně jiného, než co má Vaše okolí rádo), tak máte mnohem vyšší šanci vytvořit fotografie, které zaujmou a které se pak stanou Vaší vstupenkou k dalším klientům.


 




Kritéria úspěchu

 


 

Picture84Nyní se budeme věnovat přemýšlení o tom, co všechno rozhoduje o tom, zda se člověk jako designér prosadí a uspěje na trhu.

 

Obrázek vpravo představuje interiér poměrně pěkně sladěný - barvičky jdou k sobě dobře, kompozice není nějaká příšerná, použité předměty jsou kultivované ...

 

Ale asi cítíte, že "MASTERPIECE" to není ... tzn. nejedná se o práci někoho, kdo oslňuje svým stylem.

 

A to je pro naše úvahy hodně zásadní. Řící si, co to znamená úspěch.

 

Setkali jsme se před časem s názorem, že úspěch je "DĚLAT TO, CO MĚ BAVÍ". A ano v obecné rovině to samozřejmě pravda je, ale zadními vrátky se do té věty nelítostně vkrádá ... a děláš to jako HOBBY? občas?, zadarmo? nebo máš za sebou "sexy photos" oslnivých realizací + na bankovním účtu sedí prašule na nové botky od Manolo Blahnika?

 

Dělat to, co mě baví ... je určitě TREND DOBY. Média se předhání tím, kdo více vykreslí, že jen tehdy, pokud do své práce vkládáte sebe, tak se můžete stát úspěšným. To je určitě pravda a Manolo Blahnik to dobře svým příběhem potvrzuje. Ale chceme-li skutečně uvést SEN O NOVÉ KARIÉŘE do praxe, musíme tohle tvrzení doplnit:)

 

A doplňme ho nejdříve tím, že ačkoliv foto vpravo není přímo oslnivé, je velmi solidní a pokud by člověk mohl kamarádce říci: "Hele Marie, tohle jsem teď dodělala - je to takovej rodinnej domek tady v Počernicích, chtěli to v koloniálním duchu, minulej tejden jsme do dotáhli pověšením těch žaluzií, docela dobrý ne?" ... tak právě jasně přinesl důkaz na stůl "že je interiérová designérka doopravdy":)